Duchovní život Slovanů

Slované svou původní vírou a duchovním životem patřili k národům pohanským, jak je známo. I když se o jejich víře nacházejí jen zlomkovité informace, přesto jsou tyto zprávy o jejich životě značným přínosem. Mezi nejdůležitější zprávy informující nás něco málo o slovanském vyznání, patří třetí kniha o gótské válce byzantského historika Prokopia z Caesarei, ve které se lze dočíst mimo jiné toto „Uznávají , že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata. O osudu nic nevědí, že by měl nějakou moc nad člověkem. A když jim hrozí smrt buď nemocí stiženým nebo do války se chystajícím, slibují, vyváznou-li, že ihned bohu oběť přinesou za své zachránění. Vyváznuvše obětují, co přislíbili, a domnívají se, že si sjednali záchranu touto obětí. Ctí i řeky a nymfy a některé jiné démony. Všem obětují a při obětech věštby konají.“

        Mimo Prokopia se lze o Slovanech dočíst také v pozdějších spisech arabských cestovatelů 9. a 10.století. Mezi nejobsáhlejší prameny zmiňující se o pohanských bozích tohoto etnika patří  spisy  11. až 12.století pocházející z oblasti pobaltských a východních Slovanů, kde se jejich kult udržel nejdéle. Jmenovitě se jedná o kroniku Theitmara z Merseburgu, spis Saxo Gramatica, životopis Otty Bamberského či Slovanská kronika biskupa Gerolda z Oldenburgu a v neposlední řadě také letopis Povest vremennych let. Na našem území se však nacházejí jen kusé zprávy z Kosmovy kroniky o zakázání pohanských zvyklostí. Pohanští Slované sami o  sobě nikdy nic nenapsali a pokud jde o pozdější zmínky, tak ty byly  brány z hlediska křesťanské snahy poučit mnichy o zvycích, které bylo potřeba vymýtit.

        Také v etnografickém a folklorním materiálu lze ještě vystopovat zbytky starobylých pohanských zvyků, které byly dobou a křesťanstvím přetransformovány a tím pozbyly  původního významu.  Velký význam pro objasnění slovanského duchovního života skýtá samozřejmě také archeologie. Ať už jde o objevy  svatyň  a kultovních míst patřících lokálním božstvům, nebo o  nálezy vyobrazení těchto bohů, zprostředkující nám představu o jejich funkci.

        Samotný vznik slovanského náboženství je zahalen tajemstvím, ale v jeho  vývoji lze předpokládat možný vliv jiných kultur, které ovlivnily jak jeho podobu tak jména slovanských bohů. Nejvíce se předpokládá vliv iránského etnika a s ním spojeného kultu boha Ahura Mazdy. Také je možný vliv keltský a germánský, kdy bůh Perun bývá „ztotožňován“ s Thorem.

       Slované zprvu vyznávali ryze přírodní kult, tím že uctívali posvátná místa v přírodě, jako prameny, řeky, kameny či stromy. V těchto kultovních místech měli podle jejich představ sídlit duchové s jejichž pomocí mohli lidé komunikovat s vyššími duchy přírody.

        V pozdějším období začali Slované uctívat své bohy v jednoduchých svatyních. Tyto svatyně se většinou nacházely na vyvýšeném prostranství, které bylo obehnáno kruhovým valem (příkopem), přičemž uprostřed této plošiny byla umístěna socha (či sloup) daného boha. Tato místa mohla také sloužit jako obětiště. Takováto svatyně byla nalezena např. v Novgorodě u vsi Peryně, kde byla nalezena kruhová vyvýšenina (o průměru 21 m) s kruhovým příkopem, který  přecházel do osmi obloukovitých výklenků. V těchto výklencích hořely ohně, což dokázaly nálezy vrstev uhlíků a dubového dřeva. Uprostřed plošiny pak byla nalezena jáma o průměru 60 cm, kde byla pravděpodobně umístěna socha boha. V pobaltských oblastech se dokonce v 11.století stavěly uzavřené svatyně ze dřeva.

        Samotný slovanský kult byl polyteistický. V čele celého božstva stál vždy jeden z nejmocnějších bohů, ale o tom, kdo je z bohů nejmocnější, rozhodovala také rozdílnost slovanských národů. Ne každý národ uctíval stejného hlavního boha. Vedení tohoto pantheonu se také proměňovalo časem a změnami v chápání určitých hodnot života. Například v období míru, kdy na prvním místě stála potřeba úrody, dominoval božstvu Veles, bůh úrody a stád, namísto hromovládce Peruna. Slované své božstvo uctívali formou obětí. Ať už se mohlo jednat o krvavé oběti, o plodiny, lití oleje do země, obětování figurek zvířat nebo samotné obětování živého zvířete, viděli Slované v těchto darech ukázku své oddanosti bohům, která jim měla zajistit šťastný životní osud. Tyto nejrůznější obřady se tedy konaly ve svatyních a to v ročních obdobích jim určeným.

         Ve všech slovanských oblastech, ze kterých pocházejí písemné prameny, jsou doloženi čtyři hlavní bozi, a to Svarog, Svarožic, Perun a Veles. Právě prvému z nich, Svarogovi, bylo přiznáváno nejvyšší a nejstarší místo mezi ostatními. Podle Slovanů to byl bůh nebes, vládce ohně, stvořitel světa a zároveň otec všech ostatních nebeských bohů. Tento bůh byl v některých letopisech srovnáván s řeckým bohem Hefaistem. Podle Slovanů však byl tento bůh pouze stvořitelem světa, přičemž už dále neovlivňoval jejich život a proto nebyl příliš uctíván. Namísto Svaroga byl nejčastěji a s největší měrou uctíván bůh Perun, který byl spojován s válkou a bojem. Tomuto „nejpopulárnějšímu“ bohu Slované přinášeli oběti před každou bitvou, neboť právě v těchto obdobích válek měl do čela božského pantheonu stanou právě Perun. Jeho symbolem měla být ohnivá sekera či blesk, který bůh vrhal k zemi. Již zmíněná svatyně u Novgorodu byla zasvěcena právě tomuto bohu. V dobách míru měl Perun na zem snášet déšť a v podobě vegetačního božstva byl přetransformován do dubu. Těmto stromům a někdy i celým posvátným dubovým hájům se také často obětovávalo. Jeho posvátným zvířetem byl býk a dokonce mu byl zasvěcen i den v týdnu, a to čtvrtek (Perundan).

        Pokud jde o boha Svarožice, byl to prvorozený syn boha Svaroga a bohyně země Mokoš. Tento bůh je také někdy označován jako Dažbog (dárce) či Radegast. Svarožic byl bohem slunce a po svém otci převzal vládu nad světem, čímž se stal nejvyšším bohem. Protože jako bůh slunce daroval život, je tedy označován za dávajícího boha neboli Dažboga. Jeho funkcí bylo také ovlivňovat sluneční cykly. Podle Slovanů ovlivňoval jak malý sluneční cyklus, představovaný dnem a nocí, tak velký, který probíhal během celého roku. Během období zimního slunovratu se tento bůh rodil z Matky země na východě, během jara dospíval a sílil, aby mohl zahnat zimu (Moranu). Od letního slunovratu, kdy byla jeho síla největší, tento bůh stárnul až na zimní slunovrat opět zemřel. Pozemským symbolem tohoto boha byl oheň a prý právě proto pohřbívali Slované své mrtvé žárovým ritem. Tento bůh měl podle dávných představ sídlit na východě, přes den měl bojovat s démony mraků a pokud došlo k zatmění slunce byl v ohrožení draka či vlkodlaků.  Svarožic byl nejvíce uctíván polabskými kmeny, kde je také jako první uváděn i  jménem a to  roku 1008. Ratarský Svarožic stál v čele panteonu ostatních bohů v dřevěné svatyni na hradě Radegost. Zdejší chrám se měl těšit velké pověsti a tím také bohatnout. Svarožicův kult se později rozšířil do Retry, kde byl tento bůh nazýván již Radegastem.  Když byla Retra roku 1068 dobyta, znamenalo to i konec jeho kultu. Pokud jde o východní Slovany, ti Svarožice uctívali pod jménem Dažbog, přičemž jeho funkce byla také bůh války. I pozdější prameny se o něm zmiňují jako o bohu války s výraznými válečnými atributy (kopí a štít s obrazem tuří hlavy.)

        Posledním z této nejvyšší čtveřice bohů byl Veles. Veles byl bohem stád, skotu, úrody a hojnosti, jak je dochováno především z ruských spisů. Také měl být ochráncem čarodějů a je možné, že byl uctíván ve spojení s posmrtným životem. Protože úroda a dobytek představovala zdroj bohatství, byl tento bůh také považován za ochránce majetku. Jeho kult byl také spojován s plodností, což dokazují sošky falického tvaru a jim podobné. Protože jeho symbolem byly kravské rohy, byl Veles po přijetí křesťanství ztotožňován s podobou čerta.

        Vedle těchto čtyř bohů se objevují ještě další, jejíchž kult však není tak rozšířen, protože, jak již bylo řečeno, jejich uctívání bylo omezeno rozdílnosti jednotlivých národů.

        Východní Slované uctívali kromě již zmíněných bohů, také bohyni Mokoš, která představovala úrodnou Matku zemi či ochránkyni úrodné půdy a také bohyni osudu a plodnosti. Mokoši byly přinášeny krvavé oběti, především děti a mláďata, či pouze jejich končetiny. Tyto oběti se spalovaly nebo zakopávaly do kultovních studní a hrobů. Zakazování uctívání této bohyně se objevuji i v 16.století, což ukazuje na její oblíbenost. Dále vyznávali kult boha Chorse, který byl pravděpodobně jakousi obdobou iránského boha slunce Chursída. Tento bůh mohl být spojován s měsícem. Bůh Simargl měl mít podobu okřídleného psa. Jeho funkce není úplně jasná, měl být ochráncem rodiny, dobytka a obilí, ale také jakýmsi poslem bohů, který zajišťoval kontakt mezi nebeským a pozemským. Tento bůh se občas objevuje jako Sim a Rgl, z čehož je možno usoudit, že představoval dva bohy v jednom. (Toto může také vysvětlit např.  nález dřevěného idolu z Polabí, který má dvě hlavy.) Stribog byl pro východní Slovany bohem větru. Tito bohové byli také součástí Kyjevského panteonu, který nechal zřídit kníže Vladimír roku 980. Když kníže o pár let později, pro upevnění moci, přijal křesťanství, nechal všechny sochy strhnout a chrám zničit.

        U polabských Slovanů se uctívali, mimo jejich hlavního boha  Svarožice, také Porenut, který měl čtyři tváře na hlavě a výzbroj na hrudi a Porevit, který měl pět hlav. Dále věřili v Proveho, kterému Slované zasvěcovali dubový háj a je možné, že měl funkci boha spravedlnosti. Posledním byl Rugievit, válečný bůh se sedmi hlavami. Symbolem tohoto boha bylo osm seker, z niž jednu držel v ruce a zbylé měl zavěšené za opaskem a  bílý kůň.

        U pobaltských Slovanů byl nejslavnějším božstvem Svantovit, jehož svatyně stála v Arkoně na Rujaně. Zdejší chrám zde existoval až do roku 1168 kdy byl zničen dánským králem Waldemarem.  Tento bůh měl dvě hlavy hledící dopředu a dvě do zadu, měl dvojitou hruď a záda. Svantovit v sobě zahrnoval jak hospodářskou tak válečnou funkci. Každým rokem se naplňoval jeho roh hojnosti v pravé ruce, buď vínem nebo medovinou, a podle toho kolik se z něj vypařilo se věštila úroda na příští rok. Mimo to jako bůh války, dostával oběť, tedy spíše zdejší chrám dostával, třetinu válečné kořisti. Ve svatyni byl umístěn bílý kůň, na kterém prý bůh noc co noc jezdíval, a proto byl tento kůň vždy ráno uhnaný a špinavý. Za pomocí tohoto koně se také věštilo, a to podle způsobu, jakým kůň překračoval kopí zabodnutá do země. Neméně známý byl bůh Triglav, který měl hlavní svatyni v Štětíně a ve Wolinu. Jeho idol měl tři hlavy a býval pozlacený nebo postříbřený. Symbol třech hlav měl představovat tři sféry jeho vlády, a to nebe, zemi a podsvětí. Také v jeho svatyni byl umístěn kůň, ale černé barvy. Od 11. století se stal válečným božstvem. Oba chrámy byly zničeny na počátku 12. století bamberským biskupem Ottou. Dále v této oblasti existovali ještě Černoboh a Černohlav, který měl pomáhat při vojenských taženích a jehož socha byla potřena smolou. U Pomořanů to byl  pak Jarovit (Gerovit), který byl původně bohem jara a plodivé síly, ale posléze převládla jeho válečnická funkce. V jeho chrámu byl umístěn velký zlatý štít, který byl nošen  v boji před vojskem. Tento bůh byl v Havelbergu uctíván až do roku 1128.

        Mimo bohy Slované také uctívali různé démony a přírodní duchy. První z nich můžeme označit za démony živlů, jako je oheň, vítr, voda či země. Mezi démony ohně patřili např. ohniví mužíčci, kteří byli křesťanstvím přetransformování do podoby čertů. K ohni se chovala velká úcta, byl pokládán za živou bytost a souvisela s ním očistná magická funkce. Mezi démony vichru a blesku patřily také meluzíny, Baba-jaga zlá čarodějnice, které se přinášelo jako oběť pometlo. Démoni vody sídlili v posvátných jezerech. Byli nejrozšířenější, hlavně hastrman a rusalky, které prý k lidem měly dobrý vztah, hlavně k mužům. Podle pověstí, pokud došlo ke sňatku, rodily se z takovéhoto vztahu prý inteligentní děti. Rusalky byly ale také zlé, které lákaly lidi do bažin. Démoni země sídlili ve skalách aj. a také se jim přinášely rozličné oběti. Další skupinou démonů byli démoni vegetační, oživující svět rostlinstva, jako Polemik, neboli žitný dědek, který tančil v obilí , dále Lesovik, který byl porostlý chlupy a chránil lesní zvěř, nebo divá žena, která měla dlouhá ňadra a při běhu lesem si je měla házet přes ramena. Dále šlo o diblíky, můry, víly, vlkodlaky, upíry, divé muže, skřítky, šotky aj. Tyto bytosti byly jak dobré tak zlé. Třetí skupinu představovali démoni času (např. Klekánice, Polednice, Poledníček, Půlnočnice), démoni řídící lidský osud (sudičky, Sréča, Nosréča) a domovní démoni.(skřítkové, šotkové, chránící domov; Kikimoda – zamotávající příze, Korkoduše, která přinášela peníze; Lutkové, Had hospodáříček, který žil v krbu domu). O těchto démonech se dovídáme více než o božstvu, neboť přežili i křesťanství a udrželi se ve folklóru, pověstech a bájích, i když původní význam byl třeba zapomenut.

        Mimo ně jak už bylo řečeno Slované chovali úctu také ke zvířatům, stromům a rostlinám. To dosvědčují nálezy hliněných zvířecích figurek, sedel, ptáčků a hlaviček z Mikulčic. Dalším uctívaným zvířetem byl kůň, z jehož pomocí se věštilo, což představují nálezy dřevěných či kovových sošek koníků.; Jiné uctívané zvířata byl kanec, vůl, býk, medvěd, který měl sílu léčit. Vlk na rozdíl od vlkodlaka chránil před zlými démony a duchy. K jiným kultovním účelům patřila slepičí vejce či slepice, kohouti a kuřata vkládaná do hrobů. Jsou známy také tzv. pisanki (malovaná vajíčka vypálená z hlíny).Když se na domě usadili čápi a vlaštovky, znamenalo to přízeň duchů. Neoddělitelnou součástí byla úcta ke stromům u nichž se předpokládalo, že v nich sídlí nějaký démon či bůh. To se týkala především stromů starých, vykotlaných či různě pokroucených. Největší úctě se těšil dub, jako strom nejsilnější a symbol Peruna. Také se uctíval ořech, či celý ořechový háj. Také lípa byla oblíbená, přičemž až od 17.století jsou doloženy obřady líbání stromu na svátek Panny Marie. Věřilo se že lípové dřevo je vhodným amuletem proti upírům, a že do něj nikdy neuhodí blesk. K dalším uctívaným stromům patřila Bříza, Osika, Vrba, keř  Černého bezu, zatímco Jmelí mělo napomáhat plodnosti. Také se uctívaly různě zmutované rostliny, jako zdvojené klasy obilí, dvojité plody, čtyřlístky. Tyto rostliny, někdy i jedovaté, sloužily jako amulety a například zrna z dvojitého klasu se používala do příští setby, jako záruka dobré úrody.